Witolda Szabłowského napadla otázka, kdo vařil nejhorším diktátorům 20. století, když utlačovali a masakrovali obyvatele vlastních zemí? Co mohou říct o historii lidé, kteří se denně starali o jejich jídelníček?
Lombarský historik a kronikář Pavel Jáhen (Paulus Diaconus, 720–799), působilv Itálii na královském dvoře Langobardů jako vychovatel a učitel. Jeho kronika Historia Langobardorum představuje základní pramen k dějinám severní Itálie v 8. století.
Mory a mrskači jsou barvitou freskou západní společnosti konce středověku, jež na řešení mnoha krizových jevů jen obtížně nacházela adekvátní odpovědi.
Ty záběry obletěly svět. Pořádný chlap vylézá z vody a ochraptěle říká: „Já su tak šťastné, já su tak šťastné…“ Byl to František Venclovský z Přerova, a své nepředstírané štěstí vyjádřil šťavnatou hanáčtinou. Ta věta časem zlidověla.
A přiveď zpět naše roztroušené ze středu národů, a naše rozptýlené shromáždi od končin země! ... Modlitba Avinu Malkeinu (Otče náš, Králi náš) odkazuje na Izajášovo proroctví (Iz. 11:12).
Má být škola hlásnou troubou „politicky korektní paměti“? Jakou paměť
má reprodukovat? A má vůbec nějakou reprodukovat? Jaká by měla být její pozice ve
stále intenzivnějších kulturních válkách?
V učebnicích historie a vědeckých dílech najdeme údaje o panovnících, slavných bitvách, hospodářství i umění, ale o základních lidských potřebách se toho dozvíme málo či vůbec nic.