Druhá část učebního textu (Laudabile Carmen) je pojata jako uvedení do četby římské poezie a první seznámení s myšlením o literatuře a rétorice v antickém Římě.
Ve své aktuální básnické sbírce míří Marie Jehličková k širokodechým litaniím a hymnům, plných neologismů, archaismů, patosu a závratí. Neleká se velkých abstraktních pojmů ani kosmických a existenciálních hlubin.
Závěrečná část básnické tetralogie (Běhařovská lhářka, Jindřich Jerusalem, Cesta k lidem) Martina Pocha se soustředí na eponymní městys protkaný potrubím, s nemocnicí Motol ve středu jako místem akce, spěchu, ...
Až prevértovské ohlédnutí za ženou, která i největší hrdiny sladce houpala na kolenou, babičkou, babičkou osobní i babičkou archetypální. Kniha získala Cenu Jiřího Ortena 2018.
Kapitoly této knihy spojuje zájem o vztah mezi řečí poezie a světem. Slovo kosmos v jejím názvu odkazuje k představě uspořádaného světa, který báseň předpokládá, zviditelňuje nebo utváří.
Sto osm krátkých lyrických textů v knize Prach prázdna českého básníka Iva Hucla
je především svědectvím o světě na odvrácené straně našich očí,
svědectvím o myšlení bez konceptů a strategií, o řeči,
která nás skrze usebrání obrací do nitra.
Šestá básnická sbírka Zdeňka Volfa zaujme texty, jejichž „síla spočívá ve skutečné osobní výpovědi, namnoze až zpovědi, která s sebou přináší nezvyklou otevřenost“ (Petr Hruška).
