Poezie autorů, kteří netouží být veřejně počítáni za básníky a účastnit se literárních tanců, bývá zvláštně očištěná. Jen do ní se doopravdy vtěluje staré klišé o textech, které musely vzniknout, protože se nedalo jinak.
Poezie Marzanny Bogumiły Kielarové (1963) je ve své emocionální jemnosti průzračná, introvertní, po estetické stránce neobyčejně vybraná. Vyvěrá z bdělého pozorování detailu, rozjímání nad přírodou, z naslouchání vlastní citlivosti.
Třetí básnická kniha Jana Škroba představuje mytologii světa po světě; světa, který následuje po tom našem a kterého se často obáváme tak moc, až před ním raději odvracíme zrak.
Martin Kinc, známý svým čtenářům a fanouškům na Twitteru také jako „trapnobásník z Vysočiny“, se svou poezií do čítanek nejspíš nikdy nevstoupí. Na to jsou jeho básničky příliš drzé, příliš provokativní, občas příliš mládeži nepřístupné.
Výpravná publikace pro malé milovníky zvířat s ilustracemi Petra Horáčka. Lední medvědi dovádějící na kře, tygři lovící v džungli, slavíci prozpěvující si v lese… Všude kolem nás žijí nádherná zvířata.
Snad nejznámější česká sbírka balad 19. století je natolik nadčasová, že oslovuje čtenáře již neuvěřitelných 150 let. Verše plné tajemna, mystiky a poučení jdou až do hloubky české duše.
Třetí kniha Jana Kunzeho je souborem básnických minipříběhů podaných (podobně jako v autorově druhé sbírce Dekadent dezert) s přímočarou provokativností a tematizujících životní peripetie individua-umělce, v němž tušíme autorovo alter ego.
