Praha se v meziválečném období stala jedním z předních center emigrace z bývalého ruského impéria, a to i díky vstřícnému postoji mladé republiky a její politické reprezentace. Publikace, věnovaná výtvarné scéně „ruské Prahy“, se neomezuje na autorky
Čtvrtou a prozatím poslední knihou edice ilustrovaný Český Laozi/Lao-c´, která představila velké české překlady Tao te ťingu, je původní překlad Rudolfa Dvořáka z roku 1920, s výtvarným doprovodem Krištofa Kintery.
Jádrem knihy je dosud největší soupis umělcových krajinomaleb i kreseb s vyobrazeními. Je uspořádán podle převažujících námětů a motivů, ve shodě s typickými objekty krajinářství i bytostnými sklony umělce.
Venkov, lidové tradice a výtvarná kultura venkovského lidu jsou v různých formách součástí našeho života. Kniha představuje a interpretuje zdroje a podoby zájmu o venkovské prostředí od počátku 19. století do šedesátých let 20. století.
Fotografie těchto soch vznikaly v 60. – 80. letech 20. století primárně jako dokumentace sloužící sochaři, fotograf je však autorsky přetvořil v obrazy specifických výtvarných kvalit a nevšední obrazové hodnoty.
Tento ucelený soubor studií vyšel už v roce 1959, v dalších letech byl doplňován, přepracováván a znovu vydáván; zůstává platným vhledem do „psychologie znázorňování“.
Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, jež Giorgio Vasari publikoval v roce 1550, kdy mu bylo necelých čtyřicet let, jsou nejzábavnější a nejtrvalejší knihou o výtvarném umění, která byla kdy napsána.
Pestrá kniha plná fotografií a kreseb je založena na objevování, poučení i spolupráci dětí a rodičů. Čtenáři se v ní setkají s různými podobami sochy a pomníku od kamenných a bronzových figur po díla, která umělci tvoří vlastním tělem atd.
Koutní plachta či koutnice byla v české lidové kultuře plachta oddělující postel šestinedělky umístěnou v koutě od zbytku světnice.
Celobarevná publikace představuje sbírku slovenských koutních plachet ze sbírek Národního muzea.
reflexi cirkusového světa v českém výtvarném umění a literatuře. Zpřítomňuje fenomén cirkusu v českém prostředí od počátku 19. století do poloviny 20. století, a to v širších souvislostech evropského umění.
Ve své první a nejradikálnější knize, nazvané jednoduše Díla, se Édouard Levé (1965-2007) představuje jako podvratný eklektik, teoretický kutil a obsedantní vynálezce takřka rousselovského formátu.
Předkládaná kniha si neklade za cíl stanovit přesné datum či konkrétní dílo coby „počátek domácího obrázkového seriálu“, ale podrobně mapuje tendence, které k ustavení domácí varianty komiksové tvorby vedly.
V první dekádě první republiky se zásadně proměnily podmínky, za nichž mohly československé umělkyně vystavovat v zahraničí a začleňovat se tak nejen do širšího kontextu dobového „ženského umění“, ale rovněž do moderního umění jako celku.
