Praha se v meziválečném období stala jedním z předních center emigrace z bývalého ruského impéria, a to i díky vstřícnému postoji mladé republiky a její politické reprezentace. Publikace, věnovaná výtvarné scéně „ruské Prahy“, se neomezuje na autorky
Čtvrtou a prozatím poslední knihou edice ilustrovaný Český Laozi/Lao-c´, která představila velké české překlady Tao te ťingu, je původní překlad Rudolfa Dvořáka z roku 1920, s výtvarným doprovodem Krištofa Kintery.
Jádrem knihy je dosud největší soupis umělcových krajinomaleb i kreseb s vyobrazeními. Je uspořádán podle převažujících námětů a motivů, ve shodě s typickými objekty krajinářství i bytostnými sklony umělce.
Venkov, lidové tradice a výtvarná kultura venkovského lidu jsou v různých formách součástí našeho života. Kniha představuje a interpretuje zdroje a podoby zájmu o venkovské prostředí od počátku 19. století do šedesátých let 20. století.
Fotografie těchto soch vznikaly v 60. – 80. letech 20. století primárně jako dokumentace sloužící sochaři, fotograf je však autorsky přetvořil v obrazy specifických výtvarných kvalit a nevšední obrazové hodnoty.
Tento ucelený soubor studií vyšel už v roce 1959, v dalších letech byl doplňován, přepracováván a znovu vydáván; zůstává platným vhledem do „psychologie znázorňování“.
Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, jež Giorgio Vasari publikoval v roce 1550, kdy mu bylo necelých čtyřicet let, jsou nejzábavnější a nejtrvalejší knihou o výtvarném umění, která byla kdy napsána.
