F. W. J. Schelling bývá řazen mezi největší osobnosti tzv. německé klasické filosofie, případně je počítán k představitelům německého „idealismu“. Bruno je jeden ze spisů, které snadnost takových řazení zpochybňují.
První část čtyřsvazkového díla zahrnuje některé hymny a písně z véd, výňatky z komentářů bráhman, výběr z upanišad, vybrané partie ze šáster, Bhagavadgítu, několik dalších kratších textů z Mahábháraty a ukázky z purán.
Odkud se vzal svět a život? Jaký je vztah mezi lidským vědomím a bytím, prostorem a časem? Přesahuje globální inteligence chápání našeho smrtelného mozku? Kde se skrývá věčnost a jak souvisí s relativitou času?
Při rozboru symboliky zednářských obřadů dochází autoři k důkazu přímé spojitosti mezi moderními zednáři a středověkými templáři a k rekonstrukci zapomenutého příběhu Ježíše a jeho bratra Jakuba.
Autor dovede oslovit a zaujmout muže po celém světě svými pronikavými úvahami o křesťanském zrání mužů uprostřed společnosti, která se žene za hodnotami, jež člověka nemohou naplnit, uspokojit, připravit na chvíle krizí a zkoušek.
Tato část čtyřdílné antologie obsahuje Buddhovy rozpravy, písně z Théragáth, Dhammapadam, několik džátak (to vše z pálijského kánonu Tipitaka) a nekanonické Milindovy otázky.
Co mohu vědět? Co bych měl dělat ? V co mohu doufat? V Královci přísný profesor Kant odpověděl na tyto otázky a na několik dalších v tak bláznivý den, že zmeškal svou pravidelnou procházku.
Každý politický systém moderní éry se odvozoval od některé ze tří velkých ideologií. První a nejstarší z těchto ideologií je liberalismus, druhou je komunismus, třetí je fašismus.
Tantra nemůže být záminkou pro radovánky. Jejím cílem není – jak se obvykle tvrdí – prožít „opravdovou slast“. Tantrické „překonání předsudků“ nesmí vést k požitkářství a ani uctívání ženského principu není cílem, ale jen nástrojem tantry.
