Kdyby nebohá žížala tušila, kam se vydává, zůstala by raději skrytá v zemi, mezi kořínky petrklíčů a mějemi. Datel si udiveně ťuká na čelo: Tuk! Ťuk! Ťuk! Mezi ptáky se jí zachtělo? Orlí let. Ostříží zrak. Dravčí spár.
„Kavárna je tady kostel pro kuřáky!“ čteme v jedné z básní sbírky. Sylva Fischerová píše o městě, ve kterém se narodila a ve kterém od dob univerzitních studií žije.
V básnickém debutu Zuzany Pavlové se často objevují motivy noci jako tiché, spřízněné duše a protikladného rána, kdy musí člověk opětovně hledat záchytné body v každodenním kolotoči, jehož smysl mnohdy zásadně uniká.
Tato kniha obsahuje více než čtyři stovky dosud nepublikovaných Blatného básní z let 1982-1990. Je to ohromující množství, ale pořád jen zlomek toho, co zůstalo v Blatného básnické pozůstalosti uložené nyní v pražském Památníku národního písemnictví.
Ve své aktuální básnické sbírce míří Marie Jehličková k širokodechým litaniím a hymnům, plných neologismů, archaismů, patosu a závratí. Neleká se velkých abstraktních pojmů ani kosmických a existenciálních hlubin.
Kapitoly této knihy spojuje zájem o vztah mezi řečí poezie a světem. Slovo kosmos v jejím názvu odkazuje k představě uspořádaného světa, který báseň předpokládá, zviditelňuje nebo utváří.
