Dalajlamova kočka je zábavný a čtivý román. Dozvíme se v něm i to, jak by asi dalajlama reagoval, kdyby dostal jako dárek mrtvou myš. A také, proč zrovna kočičí oči nejlépe vidí lidské slabosti i krásu.
Třetí román současného amerického spisovatele z roku 1974 je mrazivým obrazem pozvolného a neodvolatelného rozkladu lidských hodnot. Hlavní postavou je vrah a nekrofil a příběh vychází ze skutečného případu, jejž McCarthy svým typickým způsobem přetváří.
Ženské, kočky, psaní, hudba. A pití. Tohle všechno se vybaví každému čtenáři Charlese Bukowského; každému asi v jiném pořadí. Po tematických antologiích O kočkách a O psaní vychází nyní další soubor básní a prozaických úryvků, známých i méně známých.
V Kawaiově práci se setkáme s pohádkovými, snovými a mytologickými motivy v klasických japonských příbězích (Pohádka o Urašimovi, Torikaebaja, Snový deník světce Mjóe, Dům pěnice atd.) a také v teogonických textech z kronik Kodžiki a Nithonšoki.
Představte si, že žijete ve světě, kde je všeho dostatek, stravu i bydlení máte zajištěné, dokonce vám vyberou životního partnera a každé rodině přidělí jedno či dvě děti. Jenže kdo ty dětí rodí?
Knihu můžeme číst jako romantickou komedii, plnou nevěry, sexu, odcizení i sblížení, ale zároveň jako silný příběh o životě a myšlení současných mladých žen.