Jizerské hory jsou rájem vnímavých tuláků i okouzlených výletníků, kteří přicházejí v každou roční dobu – v čase nastupujícího léta za rozkvetlými upolíny na Jizerku, na podzim za nádherou zlatě zbarveného listí bukových lesů a v zimě na běžkách do nekonečných bílých stop.
Jak vypadaly naše nejvyšší hory v dobách prvních lyžařů a turistů? Které horské chaty dodnes stojí neporušené a které bychom hledali marně? Jak se ženám lyžovalo v sukních a kloboucích?
V druhém díle Krutých příběhů sladké Francie se opět vracíme do země středověkých vesniček, gotických katedrál, levandulových polí a skvělé gastronomie.
Neotřelý osobní cestopis norské novinářky vtáhne čtenáře do světa postsovětské Střední Asie – do zemí kontrastů, z nichž k nám běžně zalétají jen kusé zprávy.
Bájný Vyšehrad, Dračí hora, památný Třemšín, mračný Čerchov či Hromová hora. Říp jako národní symbol, Kozákov jako náruč drahokamů, Radhošť jako sídlo bohů.
V další knize Witolda Szabłowského najdete nezvyklý příběh posledních bulharských medvědářů a jejich cvičených medvědů, kterým sundali řetězy a učí je žít volně, bez drilu. Autor nachází paralelu mezi osudem zvířat a vývojem postkomunistických zemí.
Otevírací doba či omezení počtu návštěvníků? To nás na našich výletech až tolik netrápí. Možná právě „doba covidová“ nás přivede do míst, která by za normálních okolností unikala naší pozornosti.
