Text zahrnuje dílčí momenty deseti přikázání Desatera, uchopené v širších souvislostech teologie narativní (vyprávěcí). Jde totiž o událost či příběh osobního zrání a rovněž o individuální rozlišení.
Text o jednotlivých svátostech církve nabízí podněty k duchovnímu životu. Opírá se o předchozí zkušenost klasiků spirituální teologie. Jde o praktické uchopení tématu.
Žít z vlastního pramene znamená být usebrán, být u sebe. V tomto "u sebe" je zároveň přítomný celek, bytí, které prožíváme a ze kterého vždy poprvé a naposled žijeme. Otevírá se tady to vzácné, podstatné a posvátné.
Názor na to, co je život, se v nejhlubší rovině liší v tom, zda na něj nahlížíme pouze jako na singulární, ohraničený jev, který má začátek a konec, nebo jako na kontinuum bez začátku a bez konce.
Právě o tento rozdíl jde v této knize.
Kniha nabízí přehledný a čtivý vhled do současné debaty ve filozofii společenských věd a v kulturní antropologii. Hlavním hrdinou je pojem kultura: autor ho sleduje od jeho vzniku až po současné trendy užití v kognitivních vědách.
Ať už vyprávění začíná slovy „Bylo nebylo…“, nebo „Na počátku bylo slovo…“, princip je stejný – začíná se odvíjet příběh o tom, co (možná) bylo, jak to všechno začalo, co přišlo potom.
Druhý díl Církevních dějin, který navazuje na předchozí zpracování církevní historie v antice a středověku, je vymezen obdobím sahajícím od počátků protestantské reformace až po předvečer Velké francouzské revoluce.
Orosiovy dějiny, v nichž se autor inspiruje Augustinovou tezí o vítězství Boží obce, představují významný doklad vývoje křesťanské univerzalistické historiografie a ovlivnily řadu středověkých autorů, např. Isidora ze Sevilly či Otu z Freisingu.
