H. M. Enzensberger v básnické sbírce Fúrie mizení prohlubuje svoje skeptické postoje vůči technickému a společenskému pokroku, vůči velkým ideám a ideologiím, přičemž reflektuje civilizační šum, postupující entropii, děsivou všednodenní šeď.
Sbírka Hlasy Jana Polkowského je solitérním, ojedinělým básnickým dílem, které nemá literární obdobu, a přitom – jako žádný kulturní fenomén – nevyrůstá z prázdna.
První souborné vydání poesie Paula Leppina, vyvoleného pěvce bolestně mizící staré Prahy, umělce, který považoval citovou rozpolcenost člověka za hlavní příčinu veškerého zla.
Ačkoliv bývá Christine Lavantová (1915–1973) řazena do magického čtyřlístku velkých rakouských básnířek vedle Ilse Aichingerové, Ingeborg Bachmannové a Friederike Mayröckerové, není u nás nikterak známá.
Ženské, kočky, psaní, hudba. A pití. Tohle všechno se vybaví každému čtenáři Charlese Bukowského; každému asi v jiném pořadí. Po tematických antologiích O kočkách a O psaní vychází nyní další soubor básní a prozaických úryvků, známých i méně známých.
Klasická dramatická báseň norského dramatika pojednává o osobitém hledání životních hodnot nezkrotného Peera Gynta, který utíká před svou minulostí a stává se světoběžníkem, aby na konci své pouti zjistil, že to nejdůležitější, na něj čeká doma.
Sbírka básní Tulák plyne přirozeně jako rozhovor, někdy úplně obyčejný, o každodenním životě, jindy milostný, chvílemi dojemný, často filozofický. Je to rozhovor o nastavení světa, o křehkosti a konečnosti života a nekonečnosti lásky.
