Umění má pevné a nenahraditelné místo ve vzdělávacím procesu. Výchovně-vzdělávací charakter má i poezie. Záleží především na učitelích, zda chtějí a dovedou využívat potenciál básní a působit slovem na své žáky.
Co je Traumonium? Snad příloha groteskního snáře? Nebo rukověť užitečných rad a herních plánků, jejichž znalost zažene všechny vaše nejistoty, špatné nálady a traumatická zranění? Odpovědi můžeme s klidem ponechat na čtenáři.
Je Štědrý den a muzikanti z podhorské vesničky se vydávají na koledu. Poprvé jdou s nimi i Honzík s Andulkou, děti řezbáře Tomše. Slíbily tatínkovi, že už jsou velké, že to zvládnou.
„Naštípnuté knihy jejich zraněný lesk / víc vám neodkážu,“ čteme v závěrečné básni poslední sbírky Petra Krále Vzdálenosti. Patos zranění vedle úsměvu nad štípáním knih jako dříví. Nenaléhavost, odlehčení.
Okamžik ukrytý za slovy se zdá být téměř na dosah, jako by tě jen těsně minul, znovu vidíš kapky na holých březových větvích, schůdky pod nehybnou hladinou řeky, mouchu na okraji misky s okurkovým salátem.