Tento ucelený soubor studií vyšel už v roce 1959, v dalších letech byl doplňován, přepracováván a znovu vydáván; zůstává platným vhledem do „psychologie znázorňování“.
Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, jež Giorgio Vasari publikoval v roce 1550, kdy mu bylo necelých čtyřicet let, jsou nejzábavnější a nejtrvalejší knihou o výtvarném umění, která byla kdy napsána.
Pestrá kniha plná fotografií a kreseb je založena na objevování, poučení i spolupráci dětí a rodičů. Čtenáři se v ní setkají s různými podobami sochy a pomníku od kamenných a bronzových figur po díla, která umělci tvoří vlastním tělem atd.
Mnohobarevná knížka, vyslovující „prožitky a pocity“ jednotlivých barevných odstínů, a to jak v kresbách, tak ve verších. Je vlastně protestem proti všednodenní šedi, ztrátě světla, ale zároveň projevem naděje.
Monografie významného českého výtvarníka Jiřího Brázdy. Kniha Vám přináší výběr z díla autora z let 1999 - 2016. Jedná se především o malbu akrylových obrazů často doplněnou kresbou tužkou a grafickou tvorbu autora.
Monograficky zaměřená publikace, přinášející reprezentativní a ucelený výběr z tvorby Jaroslava Valečky z let 2010-2015, představuje autora, který se vyprofiloval v nepřehlédnutelnou osobnost současné střední umělecké generace .
Reprezentativní publikace poskytuje první odborné syntetické zpracování umělecké produkce na tomto území v období od počátku 17. století do druhé poloviny 18. století
Publikace "Někdy v sukni. Umění 90.let" je koncipována nejen jako výstavní katalog, ale i jako kniha mapující transformaci českého výtvarného umění v 90. letech.
Muchův Otčenáš vychází ze zednářské, symboliky a z pokusů s mimosmyslovým vnímáním, kterým se Alfons Mucha zabýval v kruhu zájemců o vyšší světy spolu se svým přítelem C. Flammarionem.
El Libro Mágico je knihou barvitě vyprávějící o kouzlu života v pralesích peruánské Amazonie a o síle tradice a inspirace, s níž se osudově setkal český malíř Otto Placht (1962).
Monografie věnovaná ibero-africkým a indiánským kultům a slavnostem a doplněná rozsáhlou obrazovou dokumentací nabízí srovnání původních scénických tradic tří kontinentů, které se po objevu Nového světa setkaly v prostoru Jižní Ameriky.
O oslovení sochaře Zbyňka Sekala (1923–1998) japonskou kulturou a společností svědčí jeho deníkové záznamy z doby pobytu v Japonsku v lednu a únoru 1989. Odpovědí mu byl spontánní obdiv Japonců vůči jeho vlastní tvůrčí cestě.
