Sedmá sbírka teplické autorky. Básně vyvěrající z krajiny, která ji obklopuje, od hnědouhelných povrchových dolů ke hřebenům Krušných hor. Lyrické sonety, v kterých je přímý prožitek s přírodou.
Samá voda. Samá voda. Přihořívá… Samá studna. Samá studna. Co k tomu se hodí dál vlastně napsat? I ve vyschlých studnách zůstává otisk hladiny, která tam bývala, a v ní se se pořád odráží svět nad ní, včetně nebe a tváře ...
Na jeden zátah by těchto 74 krátkých básní napsal snad jenom maniak v posledním tažení. Tenhle materiál ovšem vznikal v rozmanitých situacích během několika desítek roků.
Pop artové, až dadaistické texty, básně a ilustrace, obrazy, jako reflexe naší doby a nás, s přesahem do věčnosti, kdy srozumitelnost sdělovaného, je přímo úměrná srozumitelnosti čtenáře.
Nad verši Aleše Misaře (i nad jeho překlady veršů – např. R. M. Rilkeho) si uvědomíte známou
pravdu: Umění je jen dobré. Špatné není umění. Z Alešova rodného Labe v Nymburce tryská jeho inspirace
z duše a srdce. Toto je pátá sbírka mladého básníka.
Sedmé (po)zastavení obsahuje vedle znělek (Sonety z domova, Biblické sonety, Sonety pracujícího důchodce) též krátké vypointované příběhy, parodie, hospodské šplechty...
