Přemalovat pot je básnickým ekvivalentem Hazkarat nešamot, je překotným lavinovitým Jizkorem, úsilím o vyrovnání se s prostou pravdou, že již nelze nic ve vzájemném vztahu se zemřelým otcem ovlivnit, že lze změnit jen sebe sama.
Viki Shock je autorem desítky knih poezie a prózy, které si často sám ilustruje. V Půlnoční rapsódii přináší čtenářům literárně zpracovanou stovku snů za poslední čtvrtstoletí, obohacenou o několik koláží.
Tři drobné knížky dávají nahlédnout do duše velkých osobností, které se nespokojily se stavem věcí veřejných. O čem tito mužové přemýšleli, když zrovna nestáli na jevištích dějin a nesepisovali odborné traktáty?
Až jednou budeme na automatické odpovědi v nepřítomnosti vzpomínat jako na nejkřehčí věty, které nás dokázaly rozplakat, možná si někdo vzpomene na květnatého vypravěče Lipára.
Sbírka japonských lyrických básní haiku v tradiční formě. Stěžejním tématem knihy je pomíjivost všeho kolem nás, v jejímž pochopení tkví zmíněná svoboda.
Třetí, tentokrát opět skutečně poslední, sbírka veršů přezrálého autora, který nejlepší tvůrčí období vlastně nikdy neměl. Zahradní haiku básníka z Orlové jsou psaná motykou a zpívaná sekačkou na trávu. Vychází v dvojjazyčném česko-anglickém vydání.
Ptáčkovo básnické dílo patří k nepominutelným hodnotám české poezie sedmdesátých let. Jeho básnické texty oslovily básníka Andreje Stankoviče a zejména hudebníka a zpěváka Filipa Topola, který část jednoho z nich - Sbohem a řetěz - nazpíval.
Výbor Země trochu těžká představuje nevydanou básnickou tvorbu Marie Valachové (1930 - 1950), která se ve své poezii noří do hloubky intelektuální reflexe, k místu, kde je třeba oživit platnost morálních zásad, i do hloubky abstrakce, ...
Třicet tři básní knižního debutu Rostislava Šímy (nar. 1992) vydaného v návaznosti na udělení Zvláštní ceny Klementa Bochořáka ve 49. ročníku Literární soutěže Františka Halase, lze číst v jistém slova smyslu jako biografii.
Výtvarník a grafik Jiří Šalamoun (1935–2022) byl nedělním básníkem. Poezii se věnoval od sedmdesátých let minulého století, bez větších ambicí, nesystematicky a jak sám často zdůrazňoval, výhradně v „přestávkách“ mezi kreslením.
Básnířka užívající pseudonym Jane Naihai o sobě v medailonku na závěr knihy Když je v noci zima píše, že je obyčejná žena a nadšená čtenářka všech literárních žánrů.
I květiny mají sousedy. O patro výš šumí tajemné keře. Co si vyprávějí a kdo se v nich schovává? Po rozchichotaném Květolelu se ponoříte do houštin nového poznání.
Kniha je nazvaná podle třetího cyklu, v němž autor se stejnou bezprostřední vřelostí jako v předchozích dvou líčí svou nelehkou cestu k pochopení komplikované osobnosti dědy z matčiny strany.
Život, láska, samota, nicota, smrt. Tak je to jednoduché. Velká slova, nepotlačitelný patos, opatrná nostalgie. Úporné, zbytečné, i proto úsporné. Zmatené pravdy v lehkém oparu travestie. Nad propastmi nezbývá než létat.
