Perly v pavučině jsou pro českého čtenáře první příležitostí, jak se v rámci jednoho svazku blíže seznámit s literárně velmi hodnotnou, leč z nejrůznějších důvodů upozaděnou či opomíjenou katalánskou poezií.
Třicet let od napsání ústředních veršů sbírky Jarní chodec (Dauphin 2009) vychází Petru Mazancovi sbírka s názvem Podzimní chodec. Je to jeho devátý soubor, nakladatelství stále stejné.
Jan Valík. Jeho slovesná tvorba je reflexivní, hříčkovitá, tezovitá, smyslově vrtošivá. Básník tvoří stejně přirozeně jako dýchá, vnímá a je. Žádná kašírovaná intošina, ani prekariátní pozérství, prostě poezie samouka tady a teď.
Poezii zdobí kde co. Málokdo v ní však hledá poctivost. A protože Dominik píše poctivě, je na světě o něco méně opuštěnosti. Pracuje se slovy, nikoliv jen s pocity a emocemi. Dokáže demonstrovat fakt, že vědět znamená sedět a mít mozoly i na prdeli..
Ptá se čtenář na pokrok učiněný od první sbírky? Pokrok, zrovna teď vyhřívá se ve výloze obchůdku s rozbitými psacími stroji. Malström věčného návratu víří ulicí prach a uschlé listí. Komíhavě tušené slunce. Vidíš ten mrak? To není mrak.
Básně debutové sbírky TETAM petyi stach tvoří významově bohatý a kompozičně provázaný celek, pro nějž je charakteristická neustálá oscilace mezi městským a přírodním, civilním a snovým, epickým a lyrickým.
Krajiny skutečné i snové, sídliště i údolí s chatami. Zvířata, stromy, vítr… Kočka! Muž a žena. V nové knize Ondřeje Macury je příroda svědkem velkých lidských momentů i komických banalit.
Napsala jsem básně, zpověď mé temné duše. Myšlenky, které se mi honí hlavou den co den. Každý člověk chce zanechat svou stopu, že tu žil těch pár chvil. Otisky mých stop najdete v mé sbírce básní.
Každý, kdo hledá sám sebe, najde v básních to své. V
„Člověk píše, aby odložil svou náladu. Aby zanechal otisk sebe, který možná nebude nikdo číst. Psaním dávám pocitům a emocím tvar, barvu, vůni. Když tvořím, tak žiju.“
Neklidné roky 2020-2022. Složitá, rozháraná doba dotýkající se úplně každého. Hluboce citově založených lidí, jako je básník Radek Vohlídka, se však dotýká ještě tak nějak zvláštně – jinak.
Snad k tomu přispěl i dojem osamělosti na mořském pobřeží, který umožnil Dagmar Plamperové nacházet cit pro přesvědčivý jazykový výraz a zároveň jí i dával prostor k úvahám o smyslu existence, o tísnivých tvarech prožitků, o tom, že se člověk vyvíjí.
Čtvrtá vydaná sbírka osobitého autora. Jde o jeho básnickou prvotinu. V ostré sbírce, která je psána převážně nespisovnou češtinou, lze nalézt příběh o lásce, zradě, vině a trestu.
Mirek Kemel (1963) je širokému publiku znám především jako vynikající karikaturista, ale již více než tři desetiletí i jako folkový písničkář. Vydal čtyři autorská alba a nyní připravil i svůj první zpěvník, do nějž zařadil 44 písní.
Irena Šťastná v sedmé sbírce rozšiřuje své časové a prostorové perspektivy při načítání lidského života. Ale je to drásavá snaha. Znovu se totiž ukazuje, že jeho běh se v neměnném a neústupném rytmu opakuje.
První básnická sbírka autorky, která byla za svůj prozaický debut Chlapec s rybí hlavou (2021) nominována na objev roku v ceně Magnesia Litera. Poezie Beranové je vyváženým mixem angažovanosti a upřímného zaujetí, lásky a rozčarování.
Psaní strojem na děrné štítky má v nové sbírce Radka Malého nejen svůj formální půvab a neslouží jen jako záznam pozoruhodného tvůrčího procesu, ale také ustavuje svá pravidla, kouzla a omezení.
Útlá sbírka básní psychiatričky a překladatelky Džamily Stehlíkové je ozvěnou vypjaté mezní zkušenosti s láskou z pohledu ženy. Polarita mužského a ženského odkazuje k mytickým základům lidského bytí v jeho odloučenosti od celku veškerenstva.
