Jan Valík. Jeho slovesná tvorba je reflexivní, hříčkovitá, tezovitá, smyslově vrtošivá. Básník tvoří stejně přirozeně jako dýchá, vnímá a je. Žádná kašírovaná intošina, ani prekariátní pozérství, prostě poezie samouka tady a teď.
Poezii zdobí kde co. Málokdo v ní však hledá poctivost. A protože Dominik píše poctivě, je na světě o něco méně opuštěnosti. Pracuje se slovy, nikoliv jen s pocity a emocemi. Dokáže demonstrovat fakt, že vědět znamená sedět a mít mozoly i na prdeli..
Ptá se čtenář na pokrok učiněný od první sbírky? Pokrok, zrovna teď vyhřívá se ve výloze obchůdku s rozbitými psacími stroji. Malström věčného návratu víří ulicí prach a uschlé listí. Komíhavě tušené slunce. Vidíš ten mrak? To není mrak.
Básně debutové sbírky TETAM petyi stach tvoří významově bohatý a kompozičně provázaný celek, pro nějž je charakteristická neustálá oscilace mezi městským a přírodním, civilním a snovým, epickým a lyrickým.
Krajiny skutečné i snové, sídliště i údolí s chatami. Zvířata, stromy, vítr… Kočka! Muž a žena. V nové knize Ondřeje Macury je příroda svědkem velkých lidských momentů i komických banalit.
Napsala jsem básně, zpověď mé temné duše. Myšlenky, které se mi honí hlavou den co den. Každý člověk chce zanechat svou stopu, že tu žil těch pár chvil. Otisky mých stop najdete v mé sbírce básní.
Každý, kdo hledá sám sebe, najde v básních to své. V
„Člověk píše, aby odložil svou náladu. Aby zanechal otisk sebe, který možná nebude nikdo číst. Psaním dávám pocitům a emocím tvar, barvu, vůni. Když tvořím, tak žiju.“
Neklidné roky 2020-2022. Složitá, rozháraná doba dotýkající se úplně každého. Hluboce citově založených lidí, jako je básník Radek Vohlídka, se však dotýká ještě tak nějak zvláštně – jinak.
