Staročeská bible, tedy ucelený překlad kanonických knih Starého i Nového zákona do našeho národního jazyka, byla dotvářena v poslední třetině 14. a na začátku 15. století v lucemburských Čechách.
Původně dvacetistránková báseň (1705) byla rozšířena o dvacet Poznámek, z nichž mnohé dosahují desítek stránek, (1714) a konečně doplněna dvěma eseji (1723).
Během pandemie covidu si husitský farář a básník Lukáš Bujna začal vést duchovní deník jako svědectví o tom, jak se vyrovnává s výzvami, které před nás klade současná doba a které zasahují i do našich osobních životů.