Na první průlet verši Miroslava Fišmeistera by se možná zdálo, že jde o hravě nonsensovou poezii, o absurdní slovní hříčky, o zvukomalebné toky hlásek a písmen a v nich neztajené jiskřivé veselí.
Reeditovaný svazek básní Josefa Kainara (1917—1971) představuje výbor z autorova díla čtyřicátých a šedesátých let — Osudy (1940—1943), Nové mýty (1946), Lazar a píseň (1960) a Moje blues (1966).
Text mnohovrstevným básnickým jazykem introspektivně reflektuje naši hédonistickou přítomnost a neexistenci budoucnosti, v proudu vědomí sleduje zapletenost našich myšlenkových postupů jako pokroucené kořeny lesního porostu.