Básnická prvotina snad až příliš mladé autorky je (v)zdechnutím nad neuchopitelností i dokonalostí života, nad ztrátou i úpěnlivou snahou přiblížit se ideálům, úvahou nad touhou i bezmocí, promluvou k člověku i lidem.
Reeditovaný svazek básní Josefa Kainara (1917—1971) představuje výbor z autorova díla čtyřicátých a šedesátých let — Osudy (1940—1943), Nové mýty (1946), Lazar a píseň (1960) a Moje blues (1966).
Text mnohovrstevným básnickým jazykem introspektivně reflektuje naši hédonistickou přítomnost a neexistenci budoucnosti, v proudu vědomí sleduje zapletenost našich myšlenkových postupů jako pokroucené kořeny lesního porostu.
Básníci zahrnutí v této antologii se v mnoha ohledech pohybují na okraji. Zcela vědomě nebo i proti své vůli stojí stranou společnosti, někteří z nich i stranou vlastního života. Smrt je dostihuje záhy, zvaná i nezvaná.