Ryl jsem pak zleva doprava, jako bych psal. Zdeněk Volf píše, jako by ryl – vrostlý do krajiny, do času, do paměti, která zpřítomňuje naše mrtvé, konfrontuje nás se sebou samými kdysi, v jiném světle, s jinými nadějemi, postuláty, sny.
Kniha se zabývá auditivními formami básnické tvorby, a to především ve vztahu k poezii šedesátých let. Zkoumá mj. Ladislava Nováka, Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové, Jiřího Koláře, Jiřího Valocha či například Milana Nápravníka.
