Hilde Dominová (1909–2006) je jednou z velkých německy píšících básnířek židovského původu, kterým se po strašlivé zkušenosti holokaustu podařilo vrátit němčině platnost básnického jazyka.
Biligvní vydání zahrnuje asi polovinu Ausoniova díla tak, aby obsáhl všechny polohy: něžně milostné, lyricky krajinopisné, uctivě vzpomínkově elegické, křesťansky zbožné i politicky devótní.
Málokterý ze současných polských básníků se těší u čtenářů i odborné kritiky tak svornému a příznivému přijetí jako Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki. Básně jsou v drtivé většině případů členěné do čtyřveršových strof.
Sbírka básní a krátké prózy o přežití. O lásce a ztrátě, násilí a zneužívání, o ženskosti. Kniha je rozdělena do čtyř kapitol a každá má jiné poselství. Jedna se snaží léčit zármutek, jiná zase bojuje s všudypřítomnou bolestí.
Co udělá tělo, když jím prošlehne ničivý milostný cit? A co udělá, když jím proběhne elektrický výboj při mučení? Zkroutí se do oblouku, který se klene mezi první a jednou z posledních sbírek Bernarda Noëla (1930).
Výbor básní nazvaný Zakázaný jazyk přináší průřez zralým tvůrčím obdobím této "žijící klasičky", tvorbou, již kritici někdy označují za autorčino "druhé životní dílo".
