Kantův spis Pozorování citu krásna a vznešena z roku 1764 má v celku jeho díla zvláštní postavení. Jedná se o dílo předznamenávající svým tématem Kritiku soudnosti (1790), přitom patří ještě do Kantova předkritického období.
Kniha se zabývá vývojem pravoslavné církve na území Československé republiky v letech 1918–1938, která reprezentují období jejích počátku a etablování v českých zemích, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi pod vedením Srbské pravoslavné církve.
„Když nasloucháte, dozvíte se víc, než byste chtěli,“ zní jeden z trefných postřehů této knihy. Hana Pinknerová je známou autorkou fejetonů a malých příběhů, pro něž je typický nadhled, nenapodobitelný humor a moudrost.
O křesťanství se dnes sice ve společnosti hodně mluví, ale jen velmi málo z toho souvisí s jeho pravdivou verzí.
I to je jeden z důvodů, proč se dnes od něj stále více lidí distancuje. Kritika určité verze křesťanství je určitě nutná.
V knize Jiřího Přibáně nalezneme tematicky uspořádané eseje, které autor publikoval v průběhu posledního desetiletí. Jeden z esejů dal název celému výboru.
Tři knihy ve své době známého montanisty a hermetického přírodovědce Johanna Gottfrieda Jugela (1707–1786) předložené v tomto sborníku mají nejlépe vystihovat autorovu filosofickou koncepci, kterou by snad bylo možné nazvat hledáním božského počátku.
Mauro Bonazzi ukazuje, že při zachování všech zásad pečlivé filologické analýzy lze odhalit pozoruhodnou a dodnes inspirativní roli myslitelů řazených k sofistickému hnutí jakožto pragmatiků, realistů a obhájců antropocentrické perspektivy, ...
Peter Burke touto knihou navazuje na první díl svého souhrnného zamyšlení nad vztahem Společnosti a vědění a oba svazky souborně podávají přehled o vývoji znalostních a vzdělávacích praktik, institucí a trendů "od Gutenberga po Google".
Roger Walsh nabízí jedinečný vhled do světa šamanismu. Spojuje historii a současnost, propojuje tradiční šamanské praktiky s moderními psychologickými poznatky a odhaluje význam šamanismu pro současného člověka.
Tématické zaměření knihy konečně umožňuje poukázat i na důležitou kritickou návaznost Humovy koncepce pýchy na myšlenky Bernarda Mandevilla, jenž svou koncepci člověka jako pyšné bytosti postavil do centra svého svérázného výkladu ctností -
