Do nedávné doby opomíjená historie útěků a vyhánění Čechů, Židů a německých antifašistů z česko-moravsko-slezského pohraničí Československa stále přináší řadu otázek, které jsou předmětem veřejných diskuzí i odborných polemik.
Nejkrutější věznice ve stalinském Československu byla v Leopoldově. Dne 2. ledna 1952 se tam odehrál legendární útěk. To, co se nejdřív zdálo nemožné, se rychle proměnilo v jeden z nejnapínavějších a nejsilnějších příběhů.
Harrer byl členem šumperského muzejního spolku a rovněž inicioval vznik městského archivu. Studiem archivního materiálu i muzejních sbírek načerpal rozsáhlé znalosti z městské historie.
Kniha se zabývá vývojem četnictva v letech 1918–1929, avšak pro úplné pochopení jeho složitosti a historické kontinuity je jedna z úvodních kapitol věnována i období 1850–1918.
Život za normalizace nebyl idylický. A idylické nebyly ani životní příběhy těch, kdo se normalizování bránili, a dokonce ani oněch aktivních normalizátorů.
Mezi toponymy, jmény objektů na zemském povrchu, které bývají kartograficky fixovány v mapách, tvoří specifickou kategorii ta, jež se vytvářela na základě osobních jmen.
Unikátní publikace přehledně a uceleně mapující vývoj reformního procesu v období pražského jara, průběh srpnové sovětské okupace i začátek normalizace v Československu v roce 1968.
Kniha pojednává o období závěru 18. a 1. poloviny 19. století, kdy české země prošly nejprve složitou érou revolučních a napoleonských válek, aby v období po vídeňském kongresu zažily sice mírové období.
