Pohyby současného myšlení. Myšlení, filozofické nevyjímaje, je aktuální, to jest nějak nové, jen
tehdy, pokud se pokouší překračovat své vlastní hranice. Své době
odpovídá tím, že se mění.
Myšlení, ať chce či nechce, odpovídá své době. Po tragické katastrofě holokaustu je platnost této skutečnosti ještě očividnější – a možná i proto jsou knihy poválečné filosofie obtížně srozumitelné.
Rozdíl mezi starověkou a středověkou filosofií a filosofií po Descartovi bývá obvykle spatřován v tom, že ve starověké a středověké filosofii nenajdeme pojem, který by přesně odpovídal našemu pojmu vědomí. Tento náhled je ovšem správný jen částečně.
Kniha proslulého židovského filosofa Martina Bubera (1878–1965) Příběhy rabiho Nachmana vyšla poprvé v r. 1906. Jde o výběr výroků a tvůrčí převyprávění části příběhů z původní textové sbírky Sipurej ma‘asijot, tradující výroky, příběhy a pohádky.
Kniha předkládá výbor a komentovaný překlad čtyř tradičních komentářů k vybraným pasážím významného díla klasického taoismu z období Válčících států (ca 4.-3. stol. př. n. l.).
Jak se dnes studuje je asi nejpřístupnější text neapolského filosofa Giambattisty Vica (1668–1744). Vico zde přehledně srovnává moderní přístup ke studiu s antickým vzděláváním na příkladech různých disciplín.
Kniha o životě „nožíře-filozofa“ Jana Kalence i jeho názorových souputníků patří do kategorie nemnoha česky psaných studií věnovaných dějinám antitrinitářství (unitářství) na našem území a je důležitým příspěvkem k dějinám víry v jednoho Boha.
Na formování pojetí mesiáše a vykoupení v judaismu se podle G. Scholema (1897–1982) podílely zejména restorativní a utopické proudy, které dále přetvářely staré dědictví apokalyptiky.
