Epocha žárovky je básnický film. Spojování smyslů, protože svět jedno je. Nelze poznat, ale lze poznávat a zakoušet. Vše je součástí světa, vše tvoří jeho takzvanou podstatu. Vysoké i nízké. Obraz se zvukem. Rozum s intuicí. Člověk s hmotou.
H. M. Enzensberger v básnické sbírce Fúrie mizení prohlubuje svoje skeptické postoje vůči technickému a společenskému pokroku, vůči velkým ideám a ideologiím, přičemž reflektuje civilizační šum, postupující entropii, děsivou všednodenní šeď.
Psát haiku jako slabikovou skládačku, brát je jako Tetris nebo sudoku, je veselé a zábavné. Ale pokoušet se psát haiku jako poezii je těžké, skoro bolestivé. Člověk brzy zjistí, že počet slabik je ten nejmenší problém.
Zde soustředěné verše autorů z volného sdružení Sursum zachycují i proměny, přibližování se a vzdalování poetice druhé vlny českého symbolismu. Do tvorby vstupuje stále razantněji snovost, ne ještě s podvědomím, ale už s čímsi jako nad-vědomím.
Po sbírkách poezie Deště a Grafy (Olomouc 2017) a Anadiel (Olomouc 2020) přichází autor s další knížkou básní. Tentokrát doplněnou ilustracemi Martina Buriana. T. Tichý (1960), profesí lékař, Publikoval v časopisech Host, Souvislosti, Literární.cz.
Člověk jako zbytek dohořívající mezi jinými zbytky. Jako to, co zůstane, když sám sebe zničí vyčerpáním všech forem života, vytěsňováním smrti, totalitou morálky s plným žaludkem a kultem hygieny.
