První světová válka skončila a duch divokých 20. let posedl srdce všech svobodomyslných umělců. Patřila mezi ně i herečka Jarmila Horáková. Navenek působila sebevědomě, uvnitř však skrývala nejistoty, které si vypisovala do svého deníku.
Nic není tak černé, aby se na to nešlo dívat růžovými brýlemi
„Až umřu, kluci,“ říkám svým synům, „chci, abyste věděli, že jsem byla šťastná, protože já dovedla být šťastná za všech okolností.“
Biografie jedné z nejslavnějších hereček dvacátého století zachycuje její životní osudy od dětství a hereckých začátků přes období její největší slávy až k rokům, kdy se s ní život zrovna nemazlil.
Holandsko, 1944. Zatímco Evropou otřásá druhé světová válka, mladá Audrey Hepburnová nachází lásku k tanci. Mezi válečnými hrůzami a všudypřítomným hladem sní o tom, že se stane primabalerínou. A třebaže tento sen brzy ztroskotá, nenechá se odradit.
Kohnovi v lednu roku 1942 nastoupili do transportu na plzeňském nádraží a už se nevrátili. Do jejich bytu se nastěhovali jiní nájemníci, jejich věci se postupně poztrácely.
„Dodnes nemůžu pochopit, jak jsem to já, taková malá holčička, mohla všechno přežít. Bez táty, bez mámy." V první polovině 40. let bylo do Sovětského svazu násilně deportováno několik set tisíc Polek.