Deník Věrky Kohnové: Jak ráda bych tak zůstala

Dvanáctiletá Věrka si psala deník. Deník je to jediné, co zůstalo po rodině Kohnových zachováno. V lednu roku 1942 nastoupili do transportu do Terezína a nikdo z nich se už nevrátil. Kniha, která nám dává nahlédnout do běžného života mladé dívky v období druhé světové války.

Jelikož mám ráda knihy podle skutečných událostí, knihy z období druhé světové války a autorka Jana Poncarová je pro mě sázka na jistotu, tato kniha byla jasnou volbou a od příběhu jsem dostala přesně to, co jsem očekávala. Skvěle zpracované lidské osudy na pozadí těžké doby v naší historii.

Už jen úvod, kdy nám autorka vysvětluje, jak se k deníku dostala a proč se rozhodla jej zpracovat, je neskutečně silný a kniha mě tak zasáhla už na první straně.

Jana Poncarová společně s Jiřím Sankotem si dali tu práci a hledali všechna dostupná fakta o rodině Kohnových, autorka poté z toho převyprávěla v knize příběh tak, jak se mohl celý odehrát. Miluji to, jak na mě autorka dokáže přenést veškeré emoce a pocity a já se tak dokázala vžít do Věrky, bezstarostného děvčete. Právě pohled na těžkou dobu očima dítěte, je tu skvěle zpracován. To, jak se ze začátku dívá nevinně na transporty, ale my víme, co je čeká, z toho mi je do breku.

Kromě těch smutných částí je zde skvěle vylíčeno, jak se děti bavily v roce 1941, co je zajímalo, co probíraly ve škole, jak trávily svůj volný čas.

Kniha je krásně zpracována, střídá se tu beletrie s literaturou faktu. Je to napsáno vkusně, přehledně, logicky. Jsou tu i dobové fotografie, články z novin, dokumenty a samozřejmě Věrčin deník.

Četla jsem poměrně dost knih z období druhé světové války a tahle rozhodně patří k těm nejlepším. Je to smutný příběh z naší historie, který by si měl přečíst každý.