Podbrdské ženy

Příběh tří žen – třech generací. Začínáme je sledovat po první světové válce a postupně se seznamujeme se ženami v jedné rodině, jejich nelehký život, samotu i nemoc. Dokáže se zatím poslední z nich osvobodit od rodinné smůly, která je provází?

Tahle úžasná knížka Vás nechá nahlédnout do nelehkých osudů. V současné době si sami připadáme, že je život těžký, ale když čtete, co musely zvládnout hlavní hrdinky v knížce, tak si hned uvědomíme, jak se máme dobře. Nejen, že si prošly druhou světovou válkou a komunistickým režimem, ale hlavně toxickými vztahy s partnerem, s rodinou a celkově mezi lidmi. Knížka na Vás přenese jejich pocity. Já sama jsem při čtení byla smutná i naštvaná a ne jednou se mi chtělo brečet.

Kniha mě při čtení chytla a už nepustila. Zvládla jsem ji na dvakrát, nemohla jsem ji dát z ruky, protože jsem potřebovala vědět, jak to bude dál. Po dočtení doporučuji vrátit se na začátek a přečíst si znovu první kapitolu. Díky tomu vše dohromady absolutně zapadne.

Nerada k sobě přirovnávám různé knihy, ale v tomto případě si to nemohu odpustit. Pokud se Vám líbilo Heřmánkové údolí od H. M. Körnerové, tak rozhodně si přečtěte tuto knížku, věřím, že budete stejně nadšeni, jako já.

Přečetla si knihkupkyně z Nového Boru

Před autorkou Janou Poncarovou smekám klobouk! Podbrdské ženy jsou sice její prvotina, ale styl i lehkost psaní vypovídají o obrovské zralosti. Kniha se čte sama – popisy událostí, prostředí i přesné vykreslení jednotlivých charakterů běží při čtení před očima jako film. A je možné, že se ho třeba i dočkáme, téma je totiž velmi silné, i když neveselé. Tři generace žen na pozadí mezních situací, ať už historických či vyloženě osobních událostí, mají pramalé možnosti vymanit se ze svých údělů. Ženské postavy jsou uzavřeny do svých koloběhů, stereotypů a nešťastných manželství a z toho se jen těžko daří vybočit. Na konci sice svitně naděje, ale kdo ví…