Sbírka Alžběty Michalové (1991) v lecčems navazuje na její úspěšný debut Zřetelně nevyprávíš (Fra 2014), na sbírku rodinných žalozpěvů, nářků i výkřiků, v nichž vystavila křehký a krutý účet matce a otci (Viola Fischerová).
Kniha Měsíc na dně řeky je třetí samostatnou básnickou sbírkou autorky a je rozdělena do dvou částí. První část sbírky, nazvaná Má láska a lež, obsahuje česky psané básně. Do druhé části Podoby lásky zařadila básně psané slovensky.
Je to básník sám? Je to neznámý zlý demiurg? Nebo dokonce jakýsi Kilárek? Kdosi tu natahuje své hrdiny jako plechové hračky a ty trhavě poskočí. Představení začíná. Scénář studený, zážitky žhavé. Výseky příběhů, vztahové karamboly...
Básně Tomáše Gabriela bedlivě zkoumají, jak snadno se pod jazykem zřítí každá stylizace. Stačí jen trochu rozšířit segment zabírané skutečnosti a to, čím bychom tak rádi byli, se rázem zdá být nedohledné, legrační.
„Bojím se být po smrti sám“, píše autor v posledním textu této sbírky. Je to jeden z nejpůsobivějších veršů, které jsem kdy četl. Pavel píše a myslí tak, jak to má básník dělat: v obrazech, které jsou nabité emocemi, nikoliv proklamacemi.
Bratří Biglinové na dvojskifu je textová feérie na pomezí hájemství poesie a prózy.
Vlaková road movie na cestě nehostinnými krajinami až na práh smrti.
Lvovská thrillerová bajka, ve které je cosi z bahenní evropské minulosti.
Psát haiku jako slabikovou skládačku, brát je jako Tetris nebo sudoku, je veselé a zábavné. Ale pokoušet se psát haiku jako poezii je těžké, skoro bolestivé. Člověk brzy zjistí, že počet slabik je ten nejmenší problém.
Paměť s námi hraje svoje hry – a má v nich vždycky navrch. Nabízí se otázka: nežijeme vlastně jiné životy, protože si minulost pamatujeme špatně? Stalo se to přece jinak – ale to už nevíme, přeznačila to paměť i všechno, co následovalo.
