Michel de Nostradame (1503-1566), zvaný Nostradamus, proslul především jako autor nejednoznačných a varovných proroctví. Monografie francouzského historika D. Crouzeta však dokládá, že to byl ve své době především významný lékař a zbožný humanista.
Kniha je zpracovaná ve formě rozhovoru, tedy dialogu, který je prazákladem demokratické společnosti již od časů starého Řecka. Na základě konkrétních postojů rozebírá současnou politickou scénu.
Kromě 244 dopisů, které si Havel s Prečanem vyměnili v letech 1983–1989 jsou v knize otištěny dva jejich dopisy z přelomu let 1978–1979. V úhrnu je to dosud nejpodrobnější svědectví o tom, co učinilo z Václava Havla vůdčí postavou.
Autor přiblížil své dětství i gymnaziální studia za války a vykreslil prostředí pražské Filozofické fakulty Karlovy univerzity v přelomových letech 1947 – 1952. Většinu svých vzpomínek však věnoval svému působení v ústavech Československé akademie věd.
Vzpomínky na Rudolfa Margolia nejsou jen životopisem vládního činitele a jednoho z členů KSČ, kterého mateřská strana odstranila ve vykonstruovaném procesu. Jsou i dějinami Margoliusovy rodiny a kronikou dějinných událostí.
Z drobných esejů, zařazených do tohoto svazku, vystupuje trochu jiný Casanova, než je obecně znám: encyklopedicky vzdělaný soudce, žalobce, obhájce a svědek své doby a jejích lidí, včetně sebe, a také jednající filozof.
