Poezie Ireny Henzl Velichové jasně vystupuje z šedi básnické nadprodukce, kterou je současný literární trh zahlcen, a proto by neměla uniknout naší pozornosti.
Soudě dle čtenářské obliby a krásy, kterou do nich tvůrce zasadil, jsou sonety Miloně Čepelky trvalky. V původních vydáních rozkvétaly bez ohledu na roční dobu, povětrnostní podmínky a svět za plotem libosadu.
Kniha je nazvaná podle třetího cyklu, v němž autor se stejnou bezprostřední vřelostí jako v předchozích dvou líčí svou nelehkou cestu k pochopení komplikované osobnosti dědy z matčiny strany.
Ve druhé sbírce Vojtěcha Vacka Měňagon jsou obsaženy autorovy texty z posledních pěti let. Najdeme zde delší básně-příběhy a básně-dobrodružství, ale také krátké lyrické imprese a hříčky.
Život koncentrovaný v ostře řezaných obrazech, „Hájíček jinak“, ve svých základních akordech však dobře rozpoznatelný. Poezie civilní, neokázalá, s hlubokým osobním ručením.
Zítra se stane všechno. Všechna vysvědčení budou zbytečná, vlak zmizí, jako by nikdy nebyl, pod zemí stejný prales jako nad zemí. Štíhlé zvíře vyplení hnízda, báseň prosvětluje, smrtka se dře.
