V druhé polovině 40. let minulého století prošla americká zahraniční politika dramatickou proměnou. Pod vlivem akcelerujícího konfliktu studené války opustila své více než stoleté základy, izolacionismus a Monroevou doktrínu.
Autor ve své práci zasazuje dějiny slovanského etnika na našem území do širšího kontextu evropských politických, hospodářských, kulturních i náboženských dějin.
Publikace vyvrací řadu mýtů vážících se k různým aspektům poválečného vývoje v Československu, především pak ten, že vyhnání německé menšiny bylo důsledkem rozhodnutí velmocí, kterému se naše vláda jen "podřídila".
Autor analyzuje české dějepisectví v letech 1938–1945. Neomezuje se ale pouze na historiografii českou, neboť ji srovnávání i s dějepisectvím sudetoněmeckým a slovenským, s všestranným důrazem na jejich vzájemné vztahy.
Zatímco Češi považovali společný stát za de facto stát český, za naplnění představy o české nezávislosti, pro Slováky byl od samého počátku jen jednou z etap na cestě k dosažení samostatnosti.