Spisovatel David Michie vytvořil srozumitelný a čtivý úvod do tibetského buddhismu, ve kterém zpracoval vysoce ceněné a dnes již klasické dílo mnicha Šántidévy z 8. století známé jako Bódhičarjávatára neboli Uvedení na cestu k probuzení.
Kontemplativní modlitba je proces vnitřní transformace, proměny započaté Bohem a vedoucí, pokud souhlasíme, k božskému sjednocení. V tomto procesu se mění způsob vnímání reality.
Osm století nás odděluje od svatého Dominika, avšak jeho lidskost, jeho citlivost, jeho dynamismus se nás dotýkají. Když ho lépe poznáme, více si ho zamilujeme, jako ho milovali jeho sestry a bratři v řádu.
V tomto svižném uvedení do moderního ateismu nám jeden z nejvýznamnějších vědců dneška vysvětluje, proč bychom neměli věřit v boha. Argumenty, které rozvíjel v dosavadní práci, představuje ve své nejnovější knize stručně, přehledně a působivě.
Jakým jazykem lze dnes mluvit o křesťanské víře? Tak zní otázka, kterou autorka klade známému křesťanskému autorovi C. S. Lewisovi, jehož dílo se i po letech těší velké popularitě u lidí bez ohledu na vyznání.
Kniha významného tibetského mistra meditace (1808-1887) je klasickým komentářem k přípravným praxím do dzogčhenového cyklu Longčhen ňinghthig, jednoho z nejznámějších cyklů učení a duchovního pokladu školy Ňingmapa.
Sám Nietzsche svého „Zarathustru“ považoval neskromně za nejlepší knihu, jaká byla vůbec kdy napsána. Nemusíme s takovým hodnocením souhlasit, ale sotva se ubráníme dojmu, že zde máme před sebou cosi neobyčejného.
Prožitky blízko smrti zažívaly všechny generace lidstva. Především v posledních dvou století s příchodem sekularizovaného způsobu života se ale lidé přestali s těmito prožitky svěřovat.
Bhágavatapurána (pravděpodobně 10. stol. n. l.) patří k nejvýznamnějším dílům sanskrtské literatury a tvoří jeden z nosných pilířů indických náboženských tradic.