Tři básnické sbírky psané od přelomu let 1953/1954 a poprvé vydané v šedesátých letech – Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Samosoud (původně Lynč, 1968).
Debutová sbírka českobudějovické rodačky Anny Gažiové (1999), která na sebe stihla upozornit už v roce 2017, kdy ve své kategorii vyhrála děčínskou Literární cenu Vladimíra Vokolka.
Sbírka Smrad škvařeného fousu je nesporným vyvrcholením dosavadní autorovy básnické tvorby. Dosahuje v ní - tu veršem volným, tu vázaným, vždy však na nejmenší možné ploše - oproštěnosti takřka zenové.
Frantovo pole a jiná čtrnáctiverší je další básnická sbírka v níž na sebe renomovaný autor bere nelehký úkol, když se na ploše sedmatřiceti jazykově vycizelovaných básní ohlíží za zásadními okamžiky celého svého života i za celým dvacátým stoletím.
Datel chce být spisovatel, hroch si hraje na divoké prase a bratři kapři závodí v plavání, zatímco chudák křeček musí přečkat bouřku a klukům vlkům moknou uši. A proč vlastně dělá jelen u krmelce kotrmelce?
Strhující autorské výstupy, zhmotnělé už potřetí v básňovém almanachu, jejichž společným jménovatelem je dramaticky recitační divočina zvaná slam poetry.
