Jestli je ještě šance předat někomu planetu k záchraně, než ji se sebou lidstvo zničí, tak současné nejmladší generaci, ke které Olga Wawracz patří. Naděje v ještě jednu možnou cestu. Vše je ještě živé. I dny, kdy nelze vyjít z bytu.
„Pokouším se o křehkou chůzi mezi otevřeností a zahaleností,“ charakterizovala svou poezii v nedávném rozhovoru Tereza Šustková. A tato věta dobře přiléhá i ke třetí sbírce básnířky, která osobitě rozvíjí bohatou tradici naší spirituální lyriky.
Čínští básníci se ve 20. století obrátili zády ke klasickým vzorům a hledali inspiraci u evropské a americké avantgardy. Aj Čching (1910–1996) patří ke druhé generaci čínských modernistů.
Maso se stává slovem je strhující básnická sbírka Miloše Doležala.Jeho básně-dokumenty jsou nevybíravým svědectvím, v němž drsná až na kost odřená slova bez metafor staví do kontrastu s životem, vírou a bolestí.
Sbírka Alžběty Michalové (1991) v lecčems navazuje na její úspěšný debut Zřetelně nevyprávíš (Fra 2014), na sbírku rodinných žalozpěvů, nářků i výkřiků, v nichž vystavila křehký a krutý účet matce a otci (Viola Fischerová).
Debutová básnická sbírka mladého českobudějovického autora zaujme čtenáře
svou kompaktností a rozhodností tvůrčího gesta. V nestrojených, silně
prozaizovaných promluvách se Šimon Leitgeb vrací do doby vlastního dětství a
raného dospívání.
Ironii, absurditu a grotesknost sbírky Nepřeháním si můžete užít trochu jako hru. Jenže co když se za ní schovává něco mnohem hlubšího a bolestivějšího?
