Člověk jako zbytek dohořívající mezi jinými zbytky. Jako to, co zůstane, když sám sebe zničí vyčerpáním všech forem života, vytěsňováním smrti, totalitou morálky s plným žaludkem a kultem hygieny.
Vávrové ohnivá
Tu „panenku“ jsem otevírala obezřetně. Básníků, natož básnířek, je tolik. Více než čtenářů jejich básní... vždyť verše nečtou mnohdy ani básníci (vnímající se navzájem jako konkurence) …svět je zlý, že?
To zásadní o světě a o lidech je tu odedávna a s trpělivostí se dá vypozorovat, pokud budeme schopni se na chvíli zastavit a skutečně se začít dívat a poslouchat.
Máňa se snaží přijít na to, v čem je opravdu dobrá. Všichni kolem něco umí. Eda hází žabky přes celý rybník, Vilda má čich jak ohař, Ája s Ninou trousí básničky jak drobky z rohlíku, Mates umí báječně odpočívat. Co je ale Mánina superschopnost?
Proč tvořit, snít a vnímat skrze haiku? Haiku jsou jako skvrny světla vrhající do každodennosti okamžiky plné přítomnosti. Chtějí na minimální ploše a s minimálními prostředky vyjádřit maximum.