Brilantní kulturně historická studie
pojednává o záhadných vraždách,
které v 60. letech 18. století děsily
francouzský venkov a jejichž oběťmi
byly především mladé ženy a děti,
a o následném zrodu legendy o krvelačné
zvířecí bestii.
Kulturní dědictví je široký pojem, který v sobě zahrnuje kulturu národa či etnika a její projevy hmotné i nehmotné. V souvislosti s etnologií a jejím bádáním se samozřejmě nejvíce otvírá studium projevů, jež souvisejí s tradiční lidovou kulturou.
Autor zpracovává zrození legendárního motivu posledního císaře jako apokalyptické figury spojované s koncem světa a druhým příchodem Krista a Posledním soudem.
Kniha zevrubným způsobem pojednává o specifických podobách ženské zbožnosti především v období 13. a 14. století. Pronikavě přitom ukazuje, jak byla ženská zbožnost a ženská askeze provázána s ženským vztahem k jídlu.
Kniha líčí dějiny Prahy od časů českého národního obrození v první polovině 19. století až do současnosti. Činí tak neotřelou metodou: seznamuje nás se životem a dílem pěti různých osobností z různých časových úseků.
Lombarský historik a kronikář Pavel Jáhen (Paulus Diaconus, 720–799), působilv Itálii na královském dvoře Langobardů jako vychovatel a učitel. Jeho kronika Historia Langobardorum představuje základní pramen k dějinám severní Itálie v 8. století.
Kristina Pisánská (1364–1430), která se díky svému otci lékaři pohybovala několik let na pařížském francouzském královském dvoře, patří k prvním ženským intelektuálkám, jež ve svých literárních textech reflektovaly problematiku života žen.