Ve této knize se Emil Hakl vrací k žánru povídky, tentokrát obohacené o nové vypravěčské prvky, zároveň však zůstává věrný svému sebeironickému stylu, který dokáže ve čtenáři vyvolat pobavený smích a mrazení v zádech současně.
Povídky Úsměv na dlažbě vznikly převážně v průběhu osmdesátých let. Vypovídají nejen o nejhlubších souvztažnostech, o našich zasutých přáních a tužbách: autor se zároveň pokouší určit jejich diagnózu: úsměvnou i nemilosrdnou.
