Nový Emil Hakl je nový, chce se zvolat hned v úvodu recenze. Zatímco všechny jeho předcházející knihy byly trapně stejné, poslední povídkový opus O létajících objektech přináší překvapivě svěží a čerstvý prozaický vítr do autorových doposud mírně zatuchajících vod.

(...) Jak už to Emil Hakl umí, výstižně popisuje současnost, nejčastěji pražskou, "neklidné frajírky a staré fotry, pipiny s holými pupíky, falešně ulízané šmejdy a supernejisté hiphopy". Naprogramovaný svět namyšlených snobů a zdánlivě spokojených tupců staví proti světu nenadálých úkazů, které se nedají ovlivnit, přivolat ani zrušit. Náhle vyrostlý kopec za obchodním domem s navezenými stromy a narolovanými trávníky, bezruký číšník s obličejem manekýna, zastřelený pes, exekutor, který píše básně, prostitutka, která dokáže vystihnout podstatu bytí.

(...) Haklův hrdina bodově, pointilisticky zachycuje jednotlivé jevy a hovory, historky, do kterých vstoupí, vyslechne je, chvíli s nimi je, a poté je zase opustí. Postavy, většinou stejní outsideři, které se ve vypravěčově zorném poli ocitnou, se načas otevřou, vypovědí svůj příběh, a pak opět zmizí, tak, jak se uzavře povídka, neboť jim, stejně jako životu, není dána pointa. To neznamená, že nemají svou dramatičnost a tragiku: právě naopak, Hakl zachycuje rozpadání vztahů, které drží pohromadě jen silou věčné vůle s někým být, vůle, jež je zároveň nejvíce ohrožuje a rozbíjí.