Když před čtyřmi lety vyšel Petře Hůlové první román (Paměť mojí babičce), dočkal se výrazného čtenářského i kritického zájmu. Ten s dalšími knihami neochaboval, ale pokaždé se opakovalo totéž: Hůlová je opravdu velký talent české prózy, jenž ovšem nedokáže překročit svůj stín nebo který se našel moc brzo.

(...)Autorčina hra s jazykem je zpočátku příjemná a objevná, pak ale začne zavánět zbytečnou manýrou a člověk pod náporem vší ironie postupně prahne po zásadnějším sdělení, které by zašlo dál, než kam se Hůlová dostává humorným konfrontováním "člověčiny" s "digi" světem.

(...) Po Cirkusu Les Mémoires je tedy Umělohmotný třípokoj velmi příjemným překvapením. A nejen jím. Jde totiž bezesporu - řekněme to efektně, po britsku - o jednu z nejvýraznějších letošních próz české literatury. Přitom ovšem vyvolává otázku: Byla to Hůlová předtím, nebo až nyní? Nebo příště bude zase jiná? Nakonec to ale není to nejpodstatnější, hlavní je, že Umělohmotný třípokoj se autorce zdařil, a to velmi.