Knihu tvoří tři příběhy, přičemž druhý s prvním propojuje jen jakoby bezděčná nitka jediné poznámky.

(...) Kniha vyniká hlavně obsahem, který se v našich knihkupectvích vyskytuje bohužel pouze ve formě bezduchých dívčích románů (od nichž je autorka na hony vzdálena). Naprosto ojedinělá je i forma. Soukupová vede čtenáře příběhem plným bolestných zážitků s předzvěstí špatného konce. Blízkost se světem dětských hrdinů a vypravěčů umocňuje hovorový jazyk bez metafor, kliček či nenápadných odkazů. Soukupová mluví ve své knize často nespisovně, ale přesně tak mluví děti i mnozí z jejích čtenářů. Postavy vykresluje zcela věrně, dociluje toho ovšem pomocí detailů, okamžiků, kterých si člověk jen stěží povšimne. Tak se jí daří odkrýt povahové rysy a pocity, které nakonec vyzní (a zcela oprávněně) jako nejdůležitější body knihy.

V Petře Soukupové našla česká literatura talent, který tu v linii mladé prozaické generace chyběl. Autorčina novinka Zmizet je samorostlá próza, která podstatnou měrou předčí debut K moři, za nějž Soukupová získala Cenu Jiřího Ortena.

Je sobota někdy začátkem dubna, a když se při snídani podívám z okna kuchyně, na trávě je jinovatka. Přesto se po snídani oblíknem a jedem někam na závod, nebo vlastně já ani nevim, jestli je to závod, akorát vim, že za chvíli jedem.

Cejtim, jak mě hřeje do obličeje. Přes zavřený oči je žluto. Celej pokoj je zalitej sluncem. Otočim se, otevřu oči a podívám se na budík. Průser. Je půl desátý. Snažim se rychle oblíkat.

(...) Svazek obsahuje tři navzájem nesouvisející texty, které spojuje odvaha k citlivému ponoru do negativních aspektů mezilidských vztahů a různě variovaný motiv úniku či ztráty, na který ostatně odkazuje i samotný titul. (...) Petra Soukupová, jejíž prvotina K moři získala cenu Jiřího Ortena i Magnesii Literu za objev roku, ani napodruhé rozhodně nezklamala. Zmizet je vyzrálá kniha, která se v lecčem nese v dobovém kontextu, ale nemizí v něm a v podstatném momentu jej překonává. To nové, co kniha do české literatury přináší, je právě její podvojnost: text je zároveň beletrií, která se své beletričnosti brání, a dokumentem, který zná a využívá postupy nedokumentární, čistě umělecké.

(...) Jestliže už v tomto krátkém románu Soukupová ukázala, že nejlépe jí jde analýza a hrocení sourozeneckých nevraživostí, ve sbírce tří novel Zmizet v tom pokračuje; možná ještě přesvědčivěji. Jejími hrdiny jsou opět děti či dospívající (jen v posledním příběhu na sesterské války vzpomínají dospělé ženy, které už samy musejí zvládat vlastní potomky), přičemž Soukupová dětství vidí jako nepřetržitý sled malých a větších naschválů, příkoří, škodolibostí a dalších malých i fatálních bitev dlouhé války o přízeň rodičů a postavení mezi vrstevníky. (...) O všech rodinách ví čtenář první poslední, ale není mu to sdělováno doslovně a hned: skrze situace a psychologii hlavních hrdinů se k tomu dopracuje sám. Zároveň ho to nenápadně vybízí ke srovnávání: taky jsem se v dětství choval takhle? Nechovají se tak náhodou moje děti?

(...) Soukupová skládá v knize Zmizet neiluzivní a poměrně děsivý obraz současného rodinného života. Ten by šel vystihnout slovy z povídky Zmizel: "Nějak žijeme. Není to vždycky špatný, ale málokdy je to dobrý." Vyznění povídek je díky subjektivizaci a zobrazení postav v mezních situacích intenzivnější než vyznění románu K moři. Tím, že ukazují mnoho různých poloh rodinného soužití (byť za pomoci konstantního souboru motivů), oceněný debut ještě předčily. Byla by však škoda, kdyby se Petra Soukupová stala autorkou jednoho stylu a tématu, ač obojí je působivé.