(...) Petra Hůlová na sebe upoutala pozornost už před šesti lety svým prvním románem nazvaným Paměť mojí babičce, za který získala Magnesii Literu jako objev roku.

Jazyk této knihy je prostý, poetický, plný něhy a úsměvných přirovnání. Proto je také čtivý, přirozený a nám blízký...

(..) Slovesný talent třiaadvacetileté Petry Hůlové je v některých partiích jejího debutu, románu Paměť mojí babičce, tak očividný a okouzlující, že se jeví být víc než velikou vlohou - výjimečným obdarováním. Téměř z něj jde strach; strach z "nelidské", rimbaudovské vidoucnosti božského drzouna, jehož životní zkušenost je - biograficky vzato - minimální, avšak jehož umělecký zrak je napájen ze zázračné studnice výrazů a obrazů, které v sobě obsahují zkušenosti celých generací, ale i toho, co je "za" a "nad" lidským rodem.

(...) Román Petry Hůlové je pozoruhodně vyzrálý. Jisté rozpaky může vzbudit agrárnický étos, připomínající český ruralismus nebo německé hnutí Blut und Boden. V mongolských souvislostech ovšem působí docela přirozeně. Starý známý svár města s vesnicí se dnes proměňuje v celoplanetární konflikt mezi lokálními specifiky a globálními standardy a důraz na ženské osudy na pozadí rozkladu patriarchální společnosti tematicky celkem souzní s aktuálními trendy gender studií. Kniha nejmladší české romanopiskyně tak odívá staré, ale dosud živé otázky do zbrusu nového hávu.

(...) Autorčin talent je především ukryt v jejím jazyce a ve způsobu, jak s ním ovládne prostor vyprávění. Celý román tvoří mluvní part, v němž se vystřídá pět ženských postav, tři sestry, dcera jedné z nich a matka. Jazyk Hůlové je věcný i obrazný, plný nečekaných a neotřelých metafor, přitom nanejvýš konkrétní, lapidární a sdělný. Je to mluva pulsující od argotu a obecné češtiny až k jiskřivým lyrismům, jimiž její vyprávění překonává i velmi obtížné úseky, v nichž by obyčejnější autor začal už dávno nudit.

(...) A že to je dobrá kniha, o tom nemůže být pochyb. Jsou v ní stopy úžasu a jakéhosi zvláštního zasvěcení, jež studentka mongolistiky s imaginativním pohledem na svět, nesporným vypravěčským nadáním a velkou dávkou pokory před jinou kulturou musela během své mongolské cesty prodělat. Dokázala-li z takového osudového setkání vytěžit silný příběh, je to pro českou literaturu dar, jaký už dlouho nedostala a za nějž je třeba děkovat.

(...) K naprostému poddání se textu může dojít již na první stránce. A až na drobné výjimky tento stav vydrží do samotného konce. Událost vídaná nepříliš často. (...) Román Paměť mojí babičce je důkazem, že lidské příběhy odehrávající se tisíce kilometrů od Evropy mohou důvěrně oslovit i tuzemského čtenáře. Nikoliv svou exotikou, nýbrž jistou univerzální archetypálností.