Žluté oči vedou domů

(...) Jazyk Markéty Pilátové zaujme jednolitou střídmostí, uměřeností, jako by vyrostl spíše z tradice současné angloamerické literatury než z českého mudrování lyrických báchorek. Pilátová přitom dokáže z místy až publicisticky věcného jazyka vykřesat silné básnické obrazy: "Cítila jsem se po tak kategorickémvymezení naší lásky jako zraněný zajíc. Malé zvíře v lese, když se smráká a honci odešli na divokou pitku. Jeho zranění není sice vážné, ale mrzne a zajíc ví, že stejně nemá šanci přežít."

Tvořivě vytěžila Markéta Pilátová ze svého pobytu v Brazílii: po dvou letech, kdy zde učila česky potomky našich krajanů, debutovala prózou Žluté oči vedou domů. Ač jsou osoby a události vymyšlené (jak autorka uvádí), kniha vznikla na základě autentických dojmů.