Hnízda

Na konci devatenáctého století se přeneseme z Liberce až do Brazílie, konkrétně pak do pralesa, kde si lidé staví hnízda v korunách stromů, aby přežili a nestali se večeří dravé zvěře. S malým Hansem tu budeme pozorovat zvláštní místa i zajímavé lidi a poznáme, jak lze obelstít osud.

Moc ráda poznávám české autory a ráda čtu odeonky. Když ve čtenářském klubu Přečteno, od Světa knihy, byla vybrána tato kniha, neváhala jsem ani vteřinu, pořídila jsem ji a teď jsem moc ráda, že jsem tak udělala. Byla totiž kouzelná. A to doslova.

Podíváme se na místa, kam se běžně nedostaneme, poznáme život v pralese. Objevujeme tu byliny a květiny a najdeme tu i něco mezi nebem a zemí. Moc mě bavilo, jak je kniha napsaná, užívala jsem si nádherné věty, a hlavně krásné myšlenky. Je tu nečekaný vývoj i překvapivé momenty, takže vás kniha neustále drží v napětí v tom, co bude dál.

Čtení jsem si moc užila. Text mnou úplně prostoupil a je se alespoň na chvíli ocitla v pralese a potkala jeho Ducha.

Na pozadí historických událostí ze Sudet 19. století, kdy čeští Němci - kteří si říkají bohemios a cítí se Čechy - odcházeli za oceán hledat štěstí, kniha zkoumá brazilský prales a jeho okolí. Noříme se do pralesa s nově příchozími, s původními obyvateli, s misionáři, ale nejen jako lidé, ale jako zvířata, rostliny, prožíváme boha pralesa. Jsou zde ale i bílí duchové a jejich Bůh. Pomalu se nás prales zmocňuje. V mnoha úhlech pohledu se mozaikovitě a kaleidoskopicky střídá realita se sny, historické příběhy se současností a s pohybem v románu, kde pomalu ale jistě čas přestává dominovat vlastnímu vyprávění a přenechává své místo nadčasovému příběhu chlapce, později muže, který nese těžký osud německých osadníků v Brazílii. Nejzajímavější asi je, že tyto příběhy se staly, Markéta Pilátová je zná ze svého působení učitelky češtiny v Brazílii, samozřejmě v románu využívá svou hlubokou a nezměrnou znalost prostředí pralesa, šamanismu, esoteriky, metafyziky a brazilských reálií. Čtenář se přistihne, jak se noří do naprosto nové a neopakovatelné zkušenosti metafyzického čtení, kde prostor, čas, příběh a lidský život se vším jeho prožíváním nemají své původní limity a omezení: obrazy a děje, fenomény, mnohost realit a snů lze kdykoliv přivolat a znovu prožít v šamanském pohledu indiánky, něco jako Alef od Jorge Luis Borgese. Hranice světů se stírají a člověku zůstává v rukou román: cesta do hlubin pralesa a hlubin lidské duše až na samou hranici lidské existence a možností lidského poznání.

3,5* U této knihy se mi stalo něco velmi nezvyklého: dlouho jsem si nebyla jistá, jestli mě kniha fascinuje proto, že se mi opravdu líbí – nebo právě proto, že mi vlastně úplně nesedí. Čtení pro mě nebylo samozřejmé ani plynulé, místy jsem se do něj musela vyloženě nutit. Zároveň ale platí, že ve chvíli, kdy jsem se dokázala ponořit do textu, přišlo nadšení. Paní autorka má rozhodně mimořádný cit pro jazyk. Volba slov je promyšlená, obrazná a místy až podmanivá. Právě jazyk a atmosféra jsou nejsilnější stránkou knihy – stejně jako magický realismus, který nepůsobí prvoplánově, ale spíš jako přirozená součást světa a myšlení postav. Na druhou stranu mě kniha neuměla udržet po celou dobu. Tempo je spíš kolísavé a ne vždy jsem cítila dostatečné vnitřní napětí, které by mě nutilo číst dál Fascinace se střídala s odstupem – obdiv k formě často převážil nad zaujetím příběhem samotným.Celkově Hnízda vnímám jako literárně silnou, ale ne úplně přístupnou knihu. Je to čtení, které dokáže okouzlit jazykem a atmosférou, ale zároveň vyžaduje trpělivost a té já nikdy moc (bohužel) nemám. Nechám tedy přečtení čistě na vás a vašem uvážení ;-)