Problémové partie

Nebylo to to nejlepší, co jsem četl v rozmezí dejme tomu jednoho roku (už jen proto, že jsem četl Almonda - lidé, čtětě Almonda!), ale byla to kniha, kterou jsem jako jedinou za posledních šest sedm let přečetl na jeden zátah. Suchý anglický humor, místy sotva postřehnutelný, vytváří tragikomický nadhled nad celým příběhem a celá kniha na mě vůbec dělala dojem: ano, tohle mohl napsat jedině Angličan. A to je pro mě jedno ohromné, obrovksé, úžasné, láskyplné plus. Rázná, chaotická, ale zato přímá Katie si najednou není jistá, jestli miluje muže, kterého si má brát. Ze sobeckého kosmopolitního gaye středního věku se musí stát člověk, který naslouchá druhým, aby si podržel přítele, který ho skutečně miluje. Jean už stárne, ale přesto si našla elegantního milence. Její manžel George právě odešel do důchodu a postupně podléhá šílenství. A to je právě jedna z neljepších nebo také z nejděsivějších částí knihy. Haddon ukázal, že rozumí lidem, kteří to v hlavě mají jinak, už v Podivném případu se psem, ale další taková sonda do pomatené mysli už mě nutí o něm přemýšlet, co je sakra zač. Georgovi jeho šílenství až na pár výpadků připadá dokonale logické a principielně jsem neměl pocit, že je něco v nepořádku. Až na to, že ekzém považuje za rakovinu a chce si jej ustřihnout. Uff. Pokud jste homofobní, nečtěte. Pokud nechápete krizi středního věku, nečtěte to. Pokud si nedokážete udržet nadhled, nečtěte to. Pokud nemáte rádi Anglii, tahle kniha pro vás neexistuje. Pokud ale máte práci, která vás ubíjí, manželství, které je spíš než vášnivé poněkud stereotypní, děti, které už vyrostly nebo si prostě jenom potřebujete odpočinou, tohle je ta pravá kniha.