Catherine Malabou se ve dvou knihách z poloviny nultých let 21. století prostřednictvím pojmu plasticity vyrovnává s filozofickou tradicí, která ji formovala, tím, že ji přepisuje coby proces proměny mezi dialektikou a dekonstrukcí.
Předmluva k Původu německé truchlohry, ono „nezřízené chucpe“, jak se o ní vyjádřil sám Benjamin, je dnes pokládána za jeden z nejnáročnějších filozofických textů minulého století.
Je-li Derridova diferance zároveň odstupem, spacializací, a odkladem, temporalizací, pak nám sama nabízí způsob, jak po letech číst jeho rané texty, jejichž výbor se českým čtenářům dostal do rukou poprvé v roce 1993.
V očích moderních lidí jsou hereze považovány za přežitek z dob dávno minulých – něco, s čím se církev již nemusí potýkat. Henryk Pietras SJ dokazuje, že to tak samozřejmé není.
Pětice kapitol Vegettiho knihy je označena klíčovými pojmy řeckého politického diskursu: pléthos čili množství, nomos čili zákon, kratos čili síla, areté čili zdatnost a epistémé čili vědění.
První dvě knihy Komentáře k Janovu evangeliu obsahují Órigenovu předmluvu k celému spisu věnovanou zejména pojmu „evangelium“ a dále výklad veršů J 1,1–7a.
výcarský filosof a esejista Denis de Rougemont (1906–1985) patřil k nejproslulejším evropským intelektuálům 20. století. Jeho zdaleka nejslavnějším dílem zůstává Láska a Západ.
Kniha interpretuje Nietzscheho filosofii novým způsobem: její rozporuplnost, kterou většina výkladů kritizuje, zastírá nebo rozpačitě přechází, autor nejen přijímá – právě v ní odhaluje vodítko k dynamickému jádru Nietzschova myšlení.
