Ježíš pro moderního člověka

Navzdory občas trošku těžkopádnému stylu považuji tuto knihu za jednu z mála těch,které se snaží o odkrytí podstaty a důvodů působení snad nejvlivnější postavy historie.Machovec popisuje Ježíše jako člověka,i když velmi vyzrálého a duchovně i lidsky mimořádně vyspělého.Zajímavé na knize taky je vysvětlení dobových reálií,myšlenkových proudů židovských a řeckých,tolik od sebe odlišných,které se nicméně ve vznikajícím křesťanství sloučily s poněkud rozpačitým výsledkem.Odvážný,ale i podrobně vysvětlený je i autorův názor,že Ježíši patrně nikdy nešlo o zakládání nějaké církve,která by jej uctívala coby Boha.Doporučuji všem s vyjímkou těch,kteří už mají v této věci naprosto jasno.

Naprosto brilantní kniha.

(…) „Nyní se nám ukazuje hlubší základ toho, co jsme sledovali výše: proč Jahve nemůže vystupovat v židovské mytologii podobně jako Zeus v řecké nebo Šiva v indické mytologii: Jahve mluví, zakazuje, hněvá se, ale nejedná, alespoň ne na lidský způsob – lidé jednají. (…) Není to ani nějaký kosmologický divadelní ředitel či garant smysluplnosti a opravitelnosti jakéhokoliv lidského jednání, není to vyplňovatel mezer lidského poznání ani potřeba zjemnělého citu, zraňovaného tvrdým životem. Jestliže se tyto všechny představy více či méně uplatnily v křesťanské historii, je to spíše řeckého či římského než židovského původu. Čte-li někdo starozákonní – a do určité míry i novozákonní – texty bez ostražitosti k těmto představám, vkládá do nich bezděčně leccos, co v nich původně nebylo a co v nich Židé nečetli.“

„Staletá tradice nás – lhostejno, ať jsme ateisty či věřícími – takřka fatálně svádí k tomu, pojímat boha jako „osobu“, „vládce vesmíru“, tvůrce přírody, pána a korektora dějinných procesů. V takovéhoto boha se pak buď věří nebo nevěří – ale od této představy se tvrdošíjně neustupuje.“

„Ano – moderní člověk, otvírající bibli, si s jakousi samozřejmostí představuje, že Mojžíš či David musili mít podobné pojetí, protože jiné – podle představ tohoto moderního člověka – prostě není možné: buď je bůh cosi jako Apollon či Hermes (a to v tomto případě patrně nikoliv), nebo je to abstraktní filozofický princip, „duch“, duchový princip vesmíru, prapříčina pohybu a záruka smysluplnosti světa, ochránce člověka před absurditou a ztraceností v nesmyslném nekonečnu hmotných procesů. Moderní člověk si neuvědomuje, že i to druhé v tom dilematu je stejně řeckého původu jako Apollon či Hermes. Těžko si může připustit, že staří Židé nebyli povinni mít ani to, ani ono, a že s odložením homérského světa by mohli jít jinam než k světu platonskému. Ve skutečnosti však Mojžíš či David neměli – v dobrém ani špatném smyslu – nejmenšího důvodu pohybovat se směrem k platonsko-stoickému pojetí božstva. Staří Židé přece nepátrali ani o přírodě ani o účelnosti – jak by mohli mít božstvo, jež v Řecku vyrostlo z podobného bádání? Opustili-li primitivní polyteismus a antropomorfismus, bylo to zcela jiným směrem, než jak to v Řecku probíhalo od Xenofana po Plotina.“

„Jaká je to však oblast, která nemůže být zobecněna? Je to pouze ta nejosobitější, neopakovatelná oblast každého lidského „já“, ano je to v jistém smyslu lidské „já“ samo, „já“ plně zažité, uvědomělé, na výsost samo se sebou, se svým posláním identické, burcující směrem od ztracenosti člověka ve všední realitě (začasté ubohé), k maximálnímu nároku, k nejvyššímu vzepětí lidské schopnosti jednat.

„Filozoficky by bylo možno říci: pád polyteistických představ a přírodního démonismu je v mojžíšském teismu pochopen jakožto pád božskosti věcí, tudíž i pád boha jakožto objektu (odtud jeho neznázornitelnost), božský princip se přenáší výlučně do oblasti subjektu, do subjektivní sféry, do vztahů mezi nižšími a vyššími složkami principu „já“ a do vztahů „já – ty“.

„Je to vůbec ještě náboženství? Staří Židé měli zajisté určitý kult i oběti, měli „víru“ i kněžstvo atd. V jistém smyslu je to náboženství hlubší než jakékoliv jiné.“