V Shapirově nebývale živém líčení můžeme sledovat, co Shakespeare v roce 1599 četl, jaké hry viděl a s kým spolupracoval, stejně tak jako dějinné události, které hýbaly alžbětinskou Anglií.
Román Jeď! představuje nezaujatý záznam sebedestruktivních rituálů jedné generace; vznikl na základě deníků a je historicky velice věrný; poslouží jako další příspěvek do ikonografie beat generation.
Děj této rodinné ságy nazíráme pohledem mladého úspěšného spisovatele Marcuse Goldmana, který se tentokrát vrací do dob a krajin svého dětství, aby se vyznal z obdivu a lásky k těm, kterým říká Baltimorští.
Slavné postavy národních dějin bývají obvykle představovány jako výlupky všech ctností a dávány za příklad dalším generacím. Ale co když jsou takové oficiální verze až příliš krásné, než aby byly i pravdivé ?
Americký investigativní novinář Steven Lee Myers přináší barvitý obraz muže, který se z řadového agenta KGB vyšvihl až na vrchol vládní pyramidy – stal se ruským prezidentem.
Kniha nabízí průřez spisovatelovou tvorbou od konce sedmdesátých let do současnosti. V jistém smyslu přitom může sloužit jako úvod do DeLillova světa, najdeme v ní totiž většinu autorových erbovních témat: odcizení, paranoiu, obavu či děs ze světa.
Neobyčejně populární Faberův román Kvítek karmínový a bílý končí větou „Ale teď už je čas, abyste mě nechali jít.“ Přesně to ale mnozí čtenáři nebyli ochotní udělat.
Hra zpracovává historickou událost
z ledna 1703, kdy se 47 bývalých vazalů
rodu pánů z Akó pomstilo za incident,
který vedl k rituální sebevraždě jejich
pána.