Louise Glücková získala v roce 2020 Nobelovu cenu za literaturu mj. za „nezaměnitelný básnický hlas, který s prostou krásou zobecňuje individuální existenci“ – a tohle zdůvodnění poroty výtečně vystihuje i její novou básnickou sbírku...
Hudebník David Stypka publikoval v období od února 2019 do listopadu 2020 na Instagramu básně, jimiž reagoval, obvykle s ilustrací nebo fotografií, na různé okamžiky a vytvářel jakýsi deník ve formě postřehů, komentářů, pocitů.
Poezie Marzanny Bogumiły Kielarové (1963) je ve své emocionální jemnosti průzračná, introvertní, po estetické stránce neobyčejně vybraná. Vyvěrá z bdělého pozorování detailu, rozjímání nad přírodou, z naslouchání vlastní citlivosti.
Hurvínkova poučení o tom, proč nosit roušku od ouška až k oušku, že neposedný vir může být na tyči v autobuse i u cizího kluka v puse a že je třeba mýt si ruce nejen když přijdeš zvenku, ale i když jsi hladil svoji fenku.
Dnes již legendární výpověď o temných letech drogových válek v ulicích kolumbijského Medellínu. Černá báseň v próze, kde smrt je nejen každodenním chlebem, ale i vytouženou potravou, vysvobozením.
Lukáš Horák (1987) je básník silně vizuální, přesto si jeho básně spojuji s čichem: je totiž stopařem zlověstných znamení či značek, lovcem klukovských dobrodružství a zapovězených chvil.
Základním živlem Maděrových nových básní je voda, pralátka a životodárné prostředí, svou působivostí tolik podobná času a dějům, kterými jsme zde na zemi unášeni. Filtr, nastavovaný neodolatelnému plynutí, může zachytit vzácný sediment – báseň.
